Uvnitř Je Nikdo

05.02.2017

Předpoklad, že uvnitř je Někdo, byl pro mne natolik matoucí, že mi trvalo léta se s ním srovnat a vyřešit hádanku.

Tak dlouho mne to mátlo, předpokládat, že ostatní lidé mají uvnitř Někoho výjimečného a hodnotného, kým se stávají, přestože já jsem stále nacházela jen "Nikoho". Nebylo s kým se NATRVALO ztotožnit. Vůbec to takto nestálo za řeč. Koho "předvést" v debatě. Ta hra se mi nelíbila, nešla mi a nebavila mne.

Už jen se třeba naučit naoblékat přijatelně a nenosit jen to jedno skvěle vytahané triko a tepláky.. prostě obléknout se nějak podle svého a nemuset brát vážně takové důrazy na všechna pravidla, abych obstála jako holka, žena v tédle společnosti lidí.. dostatečně vkusně zaujmout ostatní ženy a muže, abych se cítila, že jsem Někdo zajímavý, když mne tak zajímavě ohodnotí beze slov pohledy a gesty ještě dříve, než něco vypustí z pusy. A když už to vypustí, tak to málokdy znamená to, co to znamená, ale ten účel je většinou skrytý a kolikrát tím lidé vlastně říkají úplně opačné věci. Stejné jako s oblečky to bylo se všemi způsoby a rolemi, na které jsem cítila, že si lidé hrají, aby na sebe působili. Celá ta manipulace gest a přetvářek a zmatení byla pro mne šílená. Šílená. Naprosto šílená a neuvěřitelná, že by jako "o to" mělo jít. Postupně jsem se ji začala učit a chápat, někdy napodobovat, ale v podstatě jí hlavně pohrdat, děsit se jí, utíkat pryč. Pryč. Celá léta spousta času, prosyceného zmatkem z těchto blbostí. Hlavně během dospívání. A pořád nebyl Nikdo uvnitř mne, kdo by se tímto chtěl stávat "NAVÁŽNO". A na FURT. Měla jsem bouřlivé city a prožitky různých barev, ale todle vnímat byla čistá intenzivní bolest.

Už nějakou dobu vím, že Jsem Nikdo.

Nejsem Někdo a je to tak úlevné.

Tolik energie neodchází vniveč na budování Někoho pevného... ale může se koncentrovat na cokoliv jiného. Na ten proces samotného bytí.

Nemuset pečovat, rozvíjet a chránit nějakou speciání jedinečnou trvalou osobu, ale moci Být. Jen být. Potěšením. A milovat, co mi stojí za to milovat. Koumat, zkoumat, hrát si, pracovat, snít.

Není tam nikdo, kdo by chtěl, abych byla někdo jiný, než jsem. Kdo by mne chtěl měnit, abych se zalíbila, nebo kárat, abych byla lepší. Všechny tyto vážné tendence lidí okolo mne děsily, nerozuměla jsem jim. Učila jsem se jim, abych přišla nakonec na to, že je to to nejmíň zajímavé, co si můžu způsobit , a že je to zdrojem většiny bolestí , hněvu, vydírání a nesouladu všude okolo. A že je to tak silné, protože to téměř všichni dělají, že je to považováno za normu. Za normalitu. Normalitu vztahu k sobě. Normalitu vztahu ke světu.

Postupně jsem začala chtít být v neustálém kontaktu s něčím jiným, s tím nejlepším, čeho jsem schopna. Objevovat to, rozvíjet. Se svým vlastním čirým potěšením. Jak jinak lze přeci žít? A tento můj kontakt se celý vrátil do svého zdroje, do kontaktu se sebou, od kterého jsem přestala odcházet ven. A o který jsem se rozhodla, že budu pečovat tak, jako lidé pečují o své jiné velkolepé záměry.

A to jsem dělala. Pečlivě. Trvale. Zaměřeně. Objevovala jsem a rozvíjela. Fascinovaně. Bez předsudků, co by to všechno mohlo znamenat. S úctou k času, kterého není nikdy moc ani málo, ale tak akorát.

A tak tedy.
Kamkoliv jdu, beru se s sebou. Neopouštím se. Nikdy se neopustím. To chci. To umím. To dělám.

Jsem jako vysoce nasazený vědeckovýzkumný pracovník, který po čtyřiceti letech praxe postupné eliminace vlastní obrovské úzkosti, pramenící ze zoufalství toho kdo jsem a nejsem, kým a jak být, proč a co vlastně dělat... celý výzkum postupně přetavil ve vlastní potěšení Být.

A kamkoliv jdu, beru se s sebou, svoje potěšení a klid vnímat. Reagovat z tohoto zdroje. Pečlivě. S úctou k sobě a celému světu.

A snažím se nenechat nikoho, aby mne odtud násilně vytrhl pro svoje potřeby. Vytrhnu se jedině, že sama chci, a tak, jak chci.

Těšit se z přítomnosti dalšího člověka je pak vědomé vytváření celého kontaktu s ním úplně stejným způsobem. A jen tak je mi to smyslem.